Nad horským průsmykem se vznášel štiplavý dým. Táhl se od doutnajících trosek vozů v soutěsce směrem nahoru do skal. Do mrazivého ticha se z toho směru ozývalo rytmické křupání zmrzlého sněhu. Praskal pod vahou sedmi trpasličích válečníků, kteří přicházeli z hor. Každý z nich nesl na zádech sekeru nebo Válečné kladivo a byl oděn do těžké ZBROJE. Zapadající slunce na jejich plátech vytvářelo matné, krvavě rudé odlesky. Kdesi před nimi se ozval hlasitý vřískot. Znamení, že jsou očekáváni. Postavili se vedle sebe a vytáhli své zbraně. „Baldure,“ zachrčel polohlasem jejich vůdce směrem k nejmladšímu z nich, „neudělej ostudu našemu rodu!“

„Nezklamu tě, otče!“ pronesl odhodlaně mladík a cítil, jak mu začíná v žilách proudit adrenalin. Prohmátl topor sekery, aby se mohl lépe krýt, a zaujal bojový postoj. O chvíli později se z mlhy vyvalila horda svalnatých šedivých tvorů. Vrhli se na trpaslíky jako lavina a jeden z nich zaútočil na Baldura zahnutou šavlí. Trpaslík to však čekal a útok lehce vykryl. Poté přešel do protiútoku, ale ork byl překvapivě rychlý. Kryty střídaly výpady v divokém tempu. Při jednom z nich ucítil Baldur ostrou bolest. Věděl, že krvácí, ale zároveň se jej zmocnilo bojové vzrušení. S divokým jekotem se zuřivě rozmáchl sekerou a rozsekl páteř šedivce na dva kusy. Nevěnoval tomu ale pozornost a rovnou se vrhl na dalšího protivníka.

Nad bojištěm se kromě řinčení oceli začal rozléhat ještě další zvuk. Hrdelní zpěv trpaslíků. Válečný chorál beze slov, který patřil k jejich pradávné tradici. Doplňovaly ho výkřiky, praskání kostí a kovové cinkání všude kolem. Baldur se k němu připojil a cítil, jak se ho zmocňuje euforické veselí. Zahlédl Krimliho, jak provedl kružný sek a zabil tři orky najednou. Jeho otec nezůstal pozadu a napadl šedivce drtivými útoky obouručního kladiva. Kdo ví, jak dlouho to celé trvalo.

Než boj skončil, mlha se téměř rozplynula. Sníh byl zbarvený do ruda a v soutěsce zavládlo hrobové ticho. Kdosi z jeho druhů těžce odkašlával a chroptěl. Nevěděl kdo, ale chtěl mu pomoci. Rozběhl se tím směrem, když v tom o něco zakopl. Zašátral ve sněhu a šokovaně hleděl nacihlu zlata. Musela vypadnout některému z orků. Pohlédl na ni a všiml si hluboké rytiny. Symbol Nambdalenské mincovny!

Rychle se zvedl ze sněhu a utíkal dál, směrem k vozům. Tam ležel na zemi Glorin, jeho strýc a přítel. Sníh kolem něj se barvil do šarlatova. Ještě než však stihl vydechnout naposled, pohlédl na Baldura a zašeptal: “Pomsti mě”.